Zmizení thajského noi skriptu

V jednom ze svých předchozích příspěvků na tento blog jsem se krátce zabýval původem thajského psaného jazyka. Jako velký fanoušek kulturní rozmanitosti miluji ohrožené menšinové jazyky. Jsou živým dědictvím, a proto vzácné. To je jeden z důvodů, proč jsem v dávné minulosti pochytil něco z baskičtiny, bretonštiny, irštiny a okcitánštiny.

Je však – bohužel – jedním ze zákonů jazyků, že ze všech možných důvodů jsou trvale ohroženy a mizí. Filologové vypočítali, že z odhadovaných 7.000 6.000 jazyků, kterými se dnes ve světě mluví, jich v příštím století zmizí XNUMX XNUMX... Samozřejmě, že mizení jazyků není nic nového. Většina lingvistů to dokonce považuje za přirozený proces. Koneckonců, jazyky se mohou změnit a mluvčí za určitých okolností přejdou na jiný jazyk. V mnoha případech však jazyky mizí také v důsledku kulturních bojů, nerovných mocenských vztahů nebo prostě jazykových omezení, kde problém často leží mnohem hlouběji než čistě lingvistický, ale má vše společného s ohroženým sebevědomím a identitou, popření sebeurčení a svobody vyjadřovat kulturní a udržovat tradice.

Dobrý příklad toho druhého lze nalézt v Thajsku, konkrétněji v Isaanu, kde muselo thajské noi zmizet pro většinový psaný jazyk. Tradičně se v Isaanu mluvilo mnoha jazyky, jako je Surin-Khmer, laoština, vietnamština a Phu Thai, kromě thajštiny. Původně se v Isanu používaly ne méně než tři psané jazyky. Například tam byl Khmer, který se proslavil z Angkoru na severovýchodě dnešního Thajska a který byl určitě používán až do čtrnáctého století našeho letopočtu. Jako psaný jazyk jej nahradila thamština, která vznikla ze starého monského písma, které se rozšířilo díky expanzi laoského království Lan Xang a používalo se především pro náboženské a filozofické texty. Civilním, oficiálním psaným jazykem byla Thai Noi, která vznikla téměř ve stejné době jako Tham. Thajské noi se stalo nejčastěji používaným písmem v Isaanu od šestnáctého až sedmnáctého století. Hlavním rozdílem oproti thajštině jako psanému jazyku bylo to, že thajština noi nemá žádné tonální znaky, které by indikovaly správnou výšku, ve které by mělo být slovo vyslovováno. Čtenáři v Isaanu byli považováni za dostatečně chytré na to, aby zjistili správný kontextový význam slova.

Jedním z prvních politických cílů krále Chulalongkorna, který vládl Siamu v letech 1868 až 1910, bylo vytvořit program politického a kulturního sjednocení, který bych popsal jako vnitřní kolonizaci Siamu. Tím chci říct, že ústřední autoritou v Bangkoku jsou krok za krokem staré městské státy a autonomní oblasti podle kréda: „Jeden národ, jeden lid, jeden monarcha' v souladu s dynastií Chakri s cílem upevnit státní moc a vytvořit pocit národnosti. Jedním z použitých prostředků bylměkký nátlak' v budoucnu používat pouze většinový jazyk. Od roku 1874 se siamská vláda snažila přesvědčit gramotnou část obyvatel Isanu, že používání thajštiny jako psaného jazyka je pro komunikaci s vládou pohodlnější, a tudíž přijatelnější.

Isaaners si naléhavě potřeboval uvědomit, že jsou Thajci… Když tato kampaň okamžitě nezabrala, byla přijata donucovací opatření a thajština byla zahájena jako psaný jazyk ve vzdělávání. Zavedením této dalekosáhlé vzdělávací reformy mohla být populace v tomto koutě země vzdělávána již od útlého věku v poznání, že thajský jazyk a kultura jsou nadřazeny jazyku a kultuře Isaanu… Tato reforma vzdělávacího systému byla částečně inspirována obavy z provádění bangkokské centralistické mocenské politiky. Lidé v hlavním městě totiž rychle přišli na to, že k obsazení všech těch nově vzniklých nových centralizovaných vládních institucí bude potřeba mnoho, ale opravdu mnoho nových úředníků. A tito státní úředníci, nejlépe rekrutovaní místně, museli samozřejmě ovládat psaný thajštinu... První plně thajskou vzdělávací institucí v Isaanu byla škola Ubon Wasikasathan v Ubon Ratchathani, založená v roce 1891 a plně sponzorovaná Bangkokem.

Sopha Ponthri a další dva vůdci

Aby se tato jazyková indoktrinace ve školách převlečených za vzdělání nasměrovala správným směrem, bylo v rychlém sledu vydáno šest učebnic, které napsal Phraya Sri Suthorn Wohan (Noi Ajaari Yangkul) na severovýchodě: Munbotbanphakit, Wanitnikon, Aksonprayok, Sangyokphitan, Waiphotchanaphijan en Phisankaran. Vzhledem k tomu, že nebyli s výsledky jazykového nátlaku skutečně spokojeni, Bangkok posílal do Isaanu od roku 1910 pozorovatele, aby zajistili, že děti získají a budou následovat vzdělání v thajštině. Akce, která se stalaoceněnýse zavedením Zákon o povinném základním vzdělávání, zákon z roku 1921, který ukládal všem rodičům v Isaanu, aby jejich děti navštěvovaly kurzy thajštiny… Za méně než čtvrt století ztratila thajština noi jako psaný jazyk veškerý svůj společenský význam a zmizela…

Chvíli tam byl odpor. Na konci třicátých let řada rodičů v Ban Sawathi v provincii Khon Kaen, vedená populární zpěvačkou Molam Sopha Ponthri, odmítla posílat své děti do školy. Právem se obávali, že přijdou o svou laosanu kořeny a etnicita a stala by se thajskou… tato vzpoura, která byla inspirována i novými, vysokými místními daněmi, se rychle rozšířila do vesnic v širší oblasti. 16. prosince 1940 policie rozehnala schůzi za účasti více než 500 lidí a zatkla 116 osob. Sopha Ponthri a tři vůdci rebelů byli o dva měsíce později v Khon Kaen odsouzeni k XNUMX letům vězení za „kabotphai nai ratchaanachak' (vzpoura proti království). Zbytek zatčených byl propuštěn, ale více než třicet z nich zemřelo v zajetí... Khui Daengnoi, jeden ze tří trestanců, se o několik měsíců později záhadně utopil ve vězení. Sopha Ponthri by také zemřela necelé dva roky po svém odsouzení poté, co jí byla injekčně aplikována droga, na kterou se ukázalo, že je alergický…

Až na několik velmi málo výjimek si průměrný Isaaner již nepamatuje, že před sotva dvěma generacemi měli svůj vlastní psaný jazyk... Často zapomínáme, že jazyk je mnohem víc než spojování zvuků a slov dohromady. Jazyk je úložištěm tradice, historie, kulturní paměti a znalostí a je škoda, že takové věci mizí…